Nová norma  EN 14 700 pro klasifikaci návarových materiálů.

Stávající norma DIN 8555 pro klasifikaci přídavných materiálů pro navařování a pancéřování již delší dobu nezohledňovala nové typy materiálů pro navařování a také stávající zařazení do skupin nedostatečně klasifikovalo výslednou strukturu návaru. Např. skupina 10 zahrnuje legování vysokým obsahem C a Cr. V této skupině jsou  výsledné slitiny s podeutektickou, eutektickou a nadeutektickou strukturou. Výsledný návar může obsahovat směs austenitu s cementitem a karbidy, ale také jenom ledeburitu s karbidy legujících prvků.
Nová norma EN 14 700 rozšiřuje počet skupin na bázi Fe z 10 skupin na 17 skupin. Rozšiřuje např. bývalou skupinu 10 dle DIN 8555 na 3 skupiny ( Fe 14, Fe15, Fe 16 ) a tím přesně definuje rozsah složení a výsledné struktury uvedených návarů. U materiálů na bázi Ni rozšiřuje počet ze 2 skupin  na 5 skupin a také jasně definuje rozsah legování prvky ( C, Cr, Mo, W ). Matriály s vloženými wolfram karbidy, které byly ve skupině 21, jsou nyní  ve dvou skupinách a to matrice na bázi Fe ( Fe 20 ) a matrice na bázi Ni ( Ni 20 ). Lze tedy jednoznačně definovat tyto materiály pro použití podle provozních podmínek z pohledu abraze a korozivzdornosti. Nová klasifikace umožní v budoucnu zohlednit nové typy materiálů, které se dále vyvíjejí. Volné jsou např. u bází Fe skupiny Fe17 až Fe 19. Obdobná rezerva je také u materiálů na bázi Ni. Materiály na bázi Co měly 1 skupinu ( 20 ), podle nové normy jsou nyní 3 skupiny, které přesně určují rozsah legování, hlavně obsahy C a Mo. U materiálů na bázi Cu došlo ke zúžení skupin ze 3 na 1 skupinu. Legování Sn ( sk.30 ), Al ( sk.31 ), Ni ( sk.32 ) je nyní zahrnuto do jedné skupiny, kde rozhodující legury jsou Mn a Ni. Legování Sn a Al je vedeno pouze jako ostatní legury. Určujícím materiálem pro tuto skupinu je bronz vysokolegovaná manganem.
Nově přibyly materiály na bázi Al jedna skupina a materiály na bázi Cr jedna skupina.

U typů přídavných materiálů přibyla skupina kovových prášků, která v DIN 8555 nebyla zanesena a byla spíš klasifikována v oblasti žárových nástřiků.

Abecední klasifikace použití v provozních podmínkách zůstává zachována jako tomu bylo u DIN 8555. Zaveden je nově symbol W  označující návary jako precipitačně vytvrditelné ( tepelně ). Tyto abecední symboly použití se již ale neobjevují v kódovém označení materiálu a také typické hodnoty tvrdosti se již v kódu neobjevují, obojí je  pouze uvedeno v normě. Změna je také v označení typu přídavného materiálu a v kódu již není označení eventuální ochranné atmosféry pro poloautomatické metody ( MIG, MAG, MOG ).

Tab. 1  Staré značení dle DIN 8555

 

 

 

 

 

 

 

Tab. 2  Klasifikace dle   EN 14 700

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tab. 3 Klasifikace a chemické složení  materiálů na bázi Fe

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tab. 4 Klasifikace a chemické složení  materiálů na bázi neželezných kovů a Cr

 

 

 

 

 

 

Odolnost návarového kovu podle provozního zatížení a obrobitelnost návaru

Legenda :

Použitelnost a obrobitelnost

    1 – velice dobrá
    2 – dobrá
    3 -  vyhovující
    4 -  nevhodná

zpevnění návaru

   a – precipitačně vytvrzeno za teplo cca 480°C- 520°C, doba vytvrzení podle velikosti dílu  
   b – mechanické zpevnění za studena

Tab. 5 Materiály na bázi Fe

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tab. 6  Materiály na bázi neželezných kovů a Cr

 

 

 

 

 

 

 

 

Tab. 7  Standartní typy přídavných materiálů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výsledné vlastnosti návaru.

Při volbě přídavného materiálů pro navařování je nutno vycházet z materiálových listů konkrétních materiálů. Různí výrobci a pro různé materiály mohou udávat odlišné hodnoty, hlavně v oblasti dosahovaných tvrdostí. V materiálovém listu musí být uvedena tvrdost v určitém rozpětí a také ve které vrstvě je toto dosahováno. Existují materiály které mají uvedenou tvrdost v první vrstvě, ale jsou materiály, které díky legování a promísení dosahují požadovanou tvrdost ve třetí vrstvě. Další faktor, který výrazně může ovlivnit strukturu a výslednou tvrdost návaru je samotný proces navařování. Hlavně svařovací parametry, teploty předehřevu, interpass teploty a chladnutí návaru.

Např. MEGAFIL A861 M
dle DIN 8555        MSG 6 – GF – 60 GPT
dle EN 14 700      T Fe 6

C    Mn   Si   Cr   Nb
1,3  0,9  1,0  6,5  6,5

kde uvedený materiál dosahuje výsledné tvrdosti v rozsahu 57 – 62 HRC a výslednou strukturu tvoří martenzit s karbidy Cr a Nb. Při přehřátí při navařování, nebo velmi pomalém chladnutí je výsledná struktura tvořena vysokým podílem austenitu a návar je velice houževnatý ale výsledná tvrdost je v rozpětí 38 – 42 HRC . Z uvedeného příkladu vyplývá, že při aplikacích návarů lze s jedním materiálem dosahovat různých výsledků a proto je nutné mít určité profesní znalosti a zkušenosti s prováděním tvrdonávary. Proto doporučujeme konzultace s dodavatelem přídavných materiálů. Seriózní dodavatel by měl poskytnout ucelenou poradenskou službu v této oblasti.

Tab. 8   Promísení návaru se základním materiálem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tab.  9  Výpočet promísení návar – základní materiál